Projektový den z pohledu učitele

To si tak v klidu učím

do učebnice s dětmi čučím. 

Vtom na dveře kdosi buchy buch,
ve třídě hnedle panuje ruch.

Kdo to klepe?
Kdo to ruší?
Nastraženy jsou všechny uši.

Kolegyně vchází,
potřeba prý jinde jsem,
na můj prst hledí úkosem.

Červený fix bere,
nevinně se směje,
krev fixem nanáší,
ona jí prý nesnáší.

Poslána jsem k druhé třídě,
tohle teda řeknu řídě,
byla jsem ze třídy vyhnána,
co já budu dělat, propána!

Náhle mi to dochází!
Jsem teď figurant,
co dostal se do nesnází.

Otevírám dveře
a křičím z plných plic.
Někdo si mě na starost béře,
snad to není parta hic.

Prvňáci a druháci
teď ve třídě budrácí,
Fráňa obvaz bere
a k mému prstu se dere.

Obvazuje ze všech sil,
krev právě pod obvaz skryl.
Už můžu přestat křičet,
na všechny strany bolestně syčet.

Zvednu hlavu
a pohlédnu do davu,
abych o situaci
měla představu.

A krom prvňáků a druháků
vidím Peťu s rukou uvázanou do šátků,
prý zlomeninu měla,
dětmi byla také zachráněna.

I Janda ke mně přichází,
prý také byla v nesnází,
nepodá mi pravici,
neb popálila si ji o svíci.

Do dálky mé oči hledí,
Maruška tam tiše sedí,
ošetřena svými žáky,
krvácení měla taky.

To jsme ale čtveřice,
zraněné jsme velice.
Kdo teď bude děti učit?
Budou mít snad prázdniny?
Kdo na ně bude dohlížet
až budou zase dělat koniny?

Tak nám držte prosím palce,
lehnem dva dny na kavalce,
o víkendu se vyléčíme
a v pondělí hned přifičíme. 

Zahojeno bude vše,
od těla až po duše